Střepy znamenají štěstí. Marie Stará vdechla nový život odpadu

Do práce si chodí hrát se skleněnou plastelínou. Vlastně už má několik patentů na výrobu jejích různých typů, třeba pro hydroponii nebo pro výrobu šperků. Marie Stará a tým z Katedry sklářských strojů a robotiky Technické univerzity Liberec stojí za objevem toho, jak dát šanci odpadnímu sklu, které by jinak skončilo na skládce.

Otevřu dveře pracovny Marie Staré a vítá mě bostonský teriér Barney. „Přivedla jsem si ho do kanceláře, když byl štěně, aby nebyl sám. Jenom na čtrnáct dní, no a už jsou to dva roky. Je to náš mazlík,“ vykládá Marie, jejíž kancelář je plná vzorků skleněných materiálů, ale má příjemnou domácí atmosféru.

Sklo jako osudové dědictví

Marie chtěla původně studovat zdravotní školu, ale taky jako malá ráda rovnala s tátou šroubky a zajímaly jí technické věci. Nakonec to dopadlo tak, že šla na strojní průmyslovku a pokračovala na Fakultě strojní TUL. Ve třetím ročníku se rozhodla pro obor sklářské troje a na TUL zůstala. „Musím říct, že sklo mě přitahovalo, protože strýc na ně maloval a děda pracoval ve sklárně v Desné. Nicméně malovat ani foukat sklo jsem nezkoušela. Já jsem čistě technoložka, ale myslím, že tam bude nějaká genetická paměť,“ vysvětluje Marie, že cesta za sklem jí byla daná možná před tím, než se narodila.

Chlad se ke sklu hodí

Marie o sobě říká, že je emocionálně poměrně chladná. „Pokud se to netýká mojí rodiny, tak se mi nedaří vcítit se do pocitů druhých. Vlastně je štěstí, že jsem se nestala zdravotní sestrou. Manžel se mi směje, že by moji péči pacienti mnohdy nezvládli. Sklo je také chladné, s tímto materiálem jsem se dobře sžila,“ doplňuje Marie, která na TUL vyučuje.

Studenti z ní chlad určitě necítí, protože patří mezi oblíbené pedagogy. Dokonce dostala od rektora vyznamenání za výjimečný pedagogický počin. Učení ji baví, ale musí to být v únosné míře. „Já chci studenty v první řadě zaujmout. Nevykládám jim odborné výklady, používáme selský rozum a spoustu věcí jim ukazuju. Jednoduše nechci mít cvičení teoretické.“

Plastelína vznikla náhodou

Příběh skleněné plastelíny s názvem Glassticine se začal psát náhodou. „Pořád dokola jsme působili na křemičitý písek laserem, aby se roztavil. Písek se nám nedařilo udržet ve formě, byla to katastrofa. Pak jsem dala písek ve formičce do pece a vznikla z toho taková bílá plastelína. Chtěla jsem to hodit do koše, protože jsme chtěli průhledný produkt. Ale šéfovi se to zalíbilo a začal zkoušet jaké má hmota vlastnosti,“ vzpomíná Marie, která spolupracovala i s Ústavem nanomateriálů, pokročilých technologií a inovací TUL.

Každá varianta plastelíny má své kouzlo

Skleněnou plastelínu tvoří z křemičitého písku nebo ze skleněného recyklátu. „Písek používáme proto, že má po vypálení sněhově bílou barvu a ta je pořád stejná. Nicméně u recyklátu mě baví, že pro odpadní produkt vytvoříme nové uplatnění, i když je každý kousek unikát,“ upřesňuje Marie.

Plastelína může mít různé vlastnosti, zaleží na tom, jaká další aditiva se přidají. „Není to tak, že smícháte všechno dohromady a vypálíte. Je potřeba určitý postup. Nám se to podařilo a také jsme vychytali optimální poměry aditiv pro žádané vlastnosti.“ objasňuje Marie, která na katedře pracuje s manželem. „Ještě před pár lety jsme měli i společnou kancelář. Je to fajn, máme společný zájem. My jsme spolu už od studentských let a já jsem byla ta, která nás oba přivedla na Katedru sklářských strojů.“

Budoucnost je ve vesmíru

Konečná hmota není toxická a je porézní, velmi nasákavá. Tato vlastnost ji předurčuje například pro hydroponii a třeba se na ní jednou budou pěstovat rostliny ve vesmíru. Tato hmota je využitelná opakovaně a na konci životního cyklu se výrobek může vložit do kontejneru na skleněné lahve. A konečně sklo lze navonět, takže se z něj vůně uvolňuje postupně. Takhle se dají vyrábět šperky, které navíc voní. „Já vůbec nemám cit pro estetiku. Vytvářela to pro nás studentka z Textilní fakulty,“ vysvětluje Marie, která jednoznačně odpoví ne na otázku, jestli plastelínové šperky nosí. „Já nenosím žádné šperky, ale je to skvělý nápad a líbí se to.“

Tohle sklo nikdo nechce. Až na Marii

Marie dostala příležitost přednášet ve sdružení AMIA. Tato asociace zprostředkovává vědu do průmyslu a zároveň umožní vědcům, aby naslouchali potřebám průmyslových partnerů. Cílem je předat základ pro spolupráci na specifických technických problémech jednotlivých firem. AMIA pořádá i odborné workshopy, na kterých Marie předváděla výsledky svého výzkumu. „Po mojí přednášce se mi ozval Miroslav Ležák z Praktik system s.r.o. Jejich firma se zabývá recyklací elektrospotřebičů. Recyklují i pračky a ty mají dvířka se skleněnou výplní. To je problém, protože je to borosilikátové sklo, a to nejde jen tak hodit do sběru. Mimochodem, moc lidí tohle neřeší, ale do recyklačních nádob na sklo nepatří simaxové sklo, například pekáče nebo lékovky. Zvyšuje to teplotu tání finálního produktu, tím pádem i cenu, a proto není vhodné k recyklaci. Toto sklo nikdo nechce a ani já jsem zpočátku nechtěla. Ale díky finanční podpoře AMIA jsem mohla udělat analýzy a zjistila jsem, že tam není tolik borosilikátové příměsi. Takže jsme nakonec s takovým sklem začali pracovat. A máme z toho pěkný produkt.“

Blíž k trhu

Protože se plastelína stala populární, tak se před několika měsíci vědci rozhodli, že založí spin off na TUL se jménem Glassiteca. „Podílela jsem se na zrodu plastelíny, jsem na patentech. Přímo do spin offu jsem nešla, protože je tam i můj manžel. To by byla rodinná firma,“ směje se Marie. „Kolegové se do toho vrhnout museli. Je v tom velký potenciál pro komercionalizaci. Chtěli trochu poodstoupit z univerzitního prostředí a být flexibilnější a rychlejší. Teď jsou ve firmě dva směry, voňavá bižuterie a hydroponie na skleněné plastelíně. Momentálně testujeme vaničky na hydroponii pro firmu ForrestBit, která se zabývá hydroponií. S touto technologií se pěstují i saláty na střeše TUL,“ uzavírá Marie, která chce nadále zůstat na TUL.